Protože všechny věci jsou uspořádány a řízeny Bohem k dobru a to tak, že do jedné každé věci je vložen princip, skrze který směřuje k dobru (jako by se vydávala za dobrem samým), musí se říct, že všechny věci si přirozeně žádají dobro. Kdyby totiž všechny věci měly v sobě sklon k dobrému, aniž by měly v sobě jakýsi princip sklonu, mohlo by se říci, že jsou vedeny k dobru, ale ne že si žádají dobra. Avšak z důvodů vložených principů se o všech věcech vypovídá, že si žádají dobro, jako by měly samovolný sklon k dobru. Proto se také říká v Knize Moudrosti, že Boží moudrost všechno sladce spravuje, neboť jedna každá věc svým vlastním pohybem směřuje k tomu, k čemu je vedena Bohem.
Intelekt lze s vůlí porovnat třemi způsoby: 1. Buď absolutně a obecně, bez vztahu k té či oné věci. A tehdy intelekt převyšuje vůli, stejně jako mít to, co v nějaké věci náleží k důstojnosti, je dokonalejší než se vztahovat k její vznešenosti. 2. Nebo vzhledem k smyslovým materiálním věcem. Tehdy je intelekt jednoduše vznešenější než vůle. Např. nahlížet kámen je vznešenější než chtít kámen, neboť forma kamene, nakolik je intelektem nahlížena, je vznešenějším způsobem v intelektu, než je sama o sobě, nakolik je chtěna vůlí. 3. Třetím způsobem ve vztahu k božským věcem, které duši převyšují. Tehdy chtít je vznešenější než nahlížet, stejně jako chtít Boha nebo ho milovat je vznešenější než poznávat ho. Samotná Boží dobrota je totiž dokonalejší v Bohu – a jako taková je žádána vůlí –, než jak je námi participována – a jako taková je poznávána intelektem.