Kristu na základě toho, že je přirozeným Synem Božím, náleží věčné dědictví, které je samotnou nestvořenou blažeností. [Děje se to] skrze nestvořený akt poznání a lásky Boží, kterým Otec poznává a miluje sám sebe. Takového úkonu duše nebyla schopná kvůli odlišnosti přirozenosti. Proto bylo třeba, aby dosáhla Boha skrze úkon stvořeného zakoušení, který ovšem může nastat jedině skrze milost. Podobně Kristus, do jaké míry je Božím Slovem, měl schopnost vše dělat dobře božským jednáním. Protože však kromě božské činnosti měl i činnost lidskou, jak bude ukázáno níže, bylo třeba, aby v něm byla habituální milost, skrze niž by v něm taková činnost byla dokonalá.
Někdo je nazýván putujícím proto, že tíhne k blaženosti, plně nazírajícím je pak nazýván proto, že už se mu blaženosti dostává, podle 1 Kor 9, 24, „běžte tak, abyste ji získali!“ a Flp 3, 12, „běžím však, abych se jí zmocnil“. Dokonalá blaženost člověka spočívá však v duši i v těle, jak bylo stanoveno ve Druhé části, v duši totiž v tom, co je jí vlastní, když mysl patří na Boha a těší se z něj, v těle pak, nakolik tělo vstává [z mrtvých jako] duchovní, v síle, slávě a neporušitelnosti, jak se říká v 1 Kor 15, 42nn. Kristus však před utrpením [už] v duši plně viděl Boha, a tak měl blaženost, pokud jde o to, co je vlastní duši. Z jiných hledisek mu však blaženost chyběla, neboť jak jeho duše byla náchylná k utrpení, tak i jeho tělo bylo náchylné k utrpení a smrtelné, jak je patrné z toho, co bylo řečeno výše. A proto byl zároveň plně nazírajícím, nakolik měl blaženost vlastní duši, a zároveň putujícím, nakolik k blaženosti tíhnul, podle toho, jak mu blaženost chyběla.