Spravedlnost se někdy chápe jako zvláštní ctnost, kterou člověk dosahuje správného jednání v oblasti společenské komunikace, a v tomto ohledu člověka řídí. Uměřenost se vztahuje na vášně v nitru, zatímco spravedlnost k druhému člověku. Jiným způsobem se spravedlnost bere jako obecná ctnost, díky níž člověk zachovává zákon kvůli společnému dobru. V tomto smyslu se o ní v Písmu často mluví jako o zachovávání božského zákona. „Jednal jsem podle práva a spravedlnosti“ (Žl 119, 121), rozumí se, podle zákona, který zachováváme z lásky, kdy ono hnutí vychází z nitra. V tomto smyslu jde o ctnost. Ctnost to ale není, pokud jde o spravedlnost z vnější příčiny, tj. buď kvůli zisku, nebo ze strachu z trestu. V tomto případě může být její zachování nepříjemné. Podle toho jsou tedy dvě podoby spravedlnosti: za prvé je to spravedlnost morální, za druhé spravedlnost zákonná, kdy zákon zachováváme nikoli z lásky, ale ze strachu.
Poté říká: „Pán blízko je“ (Flp 4, 5), což se týká příčiny radosti. Člověk se totiž raduje z blízkosti přítele. Pán je blízko přítomností své vznešenosti. „Není daleko od jednoho každého z nás.“ (Sk 17, 27) Dále je blízko co do těla: „Vy, kteří jste někdy byli daleko, v Kristu Ježíši jste se sblížili v krvi Kristově.“ (Ef 2, 13) Je blízko také přítomností milosti. „Přibližte se k Bohu, a on přiblíží se k vám.“ (Jak 4, 8) Je blízko i tím, že nás vyslyší. „Blízko je Pán všem, kdo ho vzývají.“ (Žl 145, 18)