Dom Louis Leloir OSB (1911–1992), pocházející z Namuru v Belgii, byl benediktinský mnich v opatství Clervaux v Lucembursku. Kněžské svěcení přijal v roce 1935, studoval na Papežském biblickém institutu v Římě a pobýval také v opatství sv. Jeronýma v Římě. Zabýval se mezináboženským dialogem, studoval rané mnišství a arménskou a syrskou patristickou literaturu.
I dnes je moudrost, kterou svět hledá u mnichů a kterou od nich očekává, „moudrost Boží, skrytá v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal“ (1 Kor 2, 7–8). Naši současníci si přejí, aby jim o ní mniši vyprávěli, „ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha“ (1 Kor 2, 13). Lidé hledají Boží svědky, které on poučil o hlubinách své bytosti a svého Slova, kteří sdělují své znalosti v jazyce příhodném a jasném, nikoli světsky mediálním, ale vhodném a čistém. Jde o to, Boží poselství vyložit a šířit, spíše než „vulgarizovat“ ve špatném smyslu toho slova.
Poušť dnes, tak jako kdysi, by měla zůstat místem společenství. Šťastný mnich by se měl cítit zodpovědný za všechna zahořklá, zavržená, zkoušená a rozhořčená srdce. Především pro ně dostal povolání modlitby, oběti a svědectví. Protože zadarmo dostal milost spokojené samoty, nechť zadarmo (Mt 10, 8) usiluje o získání podobné milosti pro ty, kdo reptají na svůj osud a trpí pocitem méněcennosti. Bůh, řekl svatý Pavel, „nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha“ (2 Kor 1, 4). Tato útěcha, jež má být dále rozdávána, spočívá v přesvědčení, že každé osamění může vyústit v pokoj, radost a mír, pokud jsme objevili Krista a pokusili se žít poselství jeho blahoslavenství.