Naše Bible v podobě, kterou přijaly církevní obce v Antiochii, Římě nebo v Alexandrii, je rovněž jedinečným uměleckým dílem, které prošlo mnoha proměnami. Mnoho jejích knih se ztratilo, jiné byly zcela přepracovány. Přešla staletí a hlasy se promísily. Přesto je Bible právě v tomto stavu pro nás Božím slovem. Duch svatý nám ji chtěl předat právě takto. Jestliže je kritické zkoumání Písma užitečné, abychom lépe pochopili, jakým způsobem a jakými etapami jsme dospěli k současnému stavu, pak jeho cílem není nahradit Písmo nějakou jeho starší verzí. Musíme připustit, že forma, jíž Bible nabyla na konci prvního století, je zralá a obsahuje vnitřní koherenci zamýšlenou Duchem, jehož inspirace ji dovedla až do stavu, v němž se měla stát posvátnou knihovnou lidu nové a věčné smlouvy. Způsob četby, který odpovídá této podobě Písma svatého, je lectio divina, tedy četba, která vnímá Bibli jako dílo jediného autora, jímž je sám Bůh.
Kdekoli člověk stojí mimo vládu toho, kdo jej stvořil, nebo přesněji řečeno všude tam, kde se k němu nehlásí, vytváří sám pro sebe mocnosti, které ale nejsou oním Všemohoucím a dokážou ho jen zotročit, ne osvobodit. Aby člověk zůstal sám sebou, musí objevit svou svobodu, a to dokáže jedině tak, že zůstane v rukou toho, který jej podřídí jen svému stvořitelskému zalíbení. Toto zalíbení ale v žádném případě není neodůvodněné, rozmarné, ani sadistické. Je to totiž zalíbení Stvořitele, které člověka utváří takového, jaký skutečně je, a ne takového, jakým ho nutí být někdo jiný než ten, skrze něhož je.